Chorea Bohemica - Repertoár

České legendy a zpěvy vánoční (1967)

(hudba Jaroslav Krček, Jiří Fišer, Milan Puklický, Růžena Sršňová).

Pořad se udržel na repertoáru od samého počátku existence souboru až do dnešních dní a stal se základem každoročně se opakujících vánočních koncertů nazývaných "Vánoce s Choreou". Koncerty obsahují vedle vánočních obchůzek a koled celkem čtrnáct legend, které byly vytvořeny postupně a při představeních jsou různě obměňovány. Ve vzácné syntéze tradiční hudby, zpěvu, tance, lidového divadla a výtvarného cítění jakoby vdechla Chorea Bohemica život naivním figurkám českých betlémů, malůvkám na skle, rytinám starých nebeklíčů i světské radosti ze života.

Celé fotoalbum ZDE

Bláznův den aneb Alabožský muzikál (1971)

(Choreografie Alena Skálová, hudba Jaroslav Krček, režie Václav Bárta)

Lidové karnevaly, masopustní obyčeje a středověké alegorie se staly předlohou pro Bláznův den aneb Alabožský muzikál skládající se z devíti tanečních scén a dvou hudebních meziher. Jednalo se o rozsáhlý scénický útvar vzdálený od konkrétní vžité lidové předlohy. Pomocí alegorických obrazů karnevalové rozvernosti ukazuje radost a bezstarostnost, ale i úzkost a nejistotu lidského hemžení právě tak, jako věčnou touhu lidí poodhalit závěs osudu. Závěrečným obrazem uvedeným též na CD (1997) je Spor Masopustu s Postem, který vznikl na základě barokní lidové hry „Larva masopustu“ převedené do taneční roviny a prokládané církevní písní o pomíjejícnosti světa.

Celé fotoalbum ZDE

Chorea et danza (1974)

(Choreografie Alena Skálová, hudba Josef a Jaroslav Krčkovi)

Typický styl souboru se dotvářel v pořadu Chorea et Danza); zatímco jeho první část Chorea et danza civilis čerpala látku z městského prostředí, vytvořila druhá část Chorea et danza rusticana obraz lidové zemitosti období reformačních hnutí, kdy člověk opouštěl ideál středověkého asketismu. Druhou část natočila pro Československou televizi Eva Marie Bergerová pod názvem Zdráva buď, muziko spanilá (1980).

Autoři - choreografka Alena Skálová a skladatel Jaroslav Krček za odborné spolupráce dr. Petra Nováka - jej koncipovali jako obraz hudebního a tanečního dění v měšťanském a lidovém prostředí. Hudebním podkladem se staly skladby převážně ze l7. století, doložené z archivních fondů na našem území. Záměrem zpracování bylo nejen odlišit tato rozdílná prostředí, ale zároveň poukázat i na jejich společné znaky. Vzájemný výměnný proud kulturních hodnot je totiž patrný v oblasti hudby již od 16. století.

První část programu - Civilis - zachycuje náladu měšťanských tanečních zábav. Avšak ani zde nechybí hudbě a tanci přirozené veselí - projevuje se však v uhlazenější formě, respektující společenskou etiketu.

Celé fotoalbum ZDE

V druhé části - Rustica - se divák setkává s odpozlátkovaným pohledem na hudební a taneční umění prostého lidu. Lidové prostředí je charakterizováno přesvědčivým projevem, který nic nepředstírá a který je ve svém základním ladění oproštěn od romantizujícího pohledu na lidovou kulturu. Lidový tanec se zde evokuje jako stupňování pocitu života se vší bezuzdnou nevázaností a syrovostí, ale i s obřadnou vážností a vášnivou potřebou plně se realizovat. Tímto programem se umělecké skupině Chorea Bohemica podařilo od základu změnit názor na lidové umění, názor tak často zabarvený falešným sentimentem. (obnovená premiéra v roce 2008)

Celé fotoalbum ZDE

Úsměvy pana Lady (1978)

(Choreografie Alena Skálová, hudba Josef a Jaroslav Krčkovi)

Obrázky z české vesnické taneční zábavy se vším, co k ní náleží, tvořily ústřední téma Úsměvů pana Lady V pořadu ožívá prostředí české vesnice na počátku tohoto století, jak je zachytil ve svých úsměvných obrázcích Josef Lada. Vybavíme si vesnické strejce, neotesané chasníky, naivní Nanynky a drbavé babky při zábavě v hospodě za zvuků muziky... Toto období, kdy do vesnice pronikají mnohé městské prvky, kdy si však stále udržuje jadrnost a typicky česky humor, bylo scénicky ztvárněno vlastně poprvé. Lidská, neskonalou dobrotou prosycená vůně Ladovy mistrovské schopnosti vyjadřovat se lapidárně, břitce a přitom shovívavě, s pochopením pro slabůstky, inspirovala Alenu Skálovou a bratry Krčkovi. V hudebně-tanečním zpracování ožívají mnohé tak známé motivy Ladových knížek, prosycené jeho vyznáním, že v Češích je originální humor, jadrný, opravdu vtipný, a že český člověk se dovede s humorem přenést i přes svízelné situace, protože dobrá mysl je lék nad léky.

Celé fotoalbum ZDE

Jarní pastorále (1980)

(Choreografie Alena Skálová, hudba Pavel Jurkovi a Jaroslav Krček) Obdobou vánočních koncertů se staly jarní koncerty, zejména Jarní pastorále.

Jak už sám název napovídá, opírá se tato suita o něžnou, radostnou atmosféru jarní přírody, o drobné lidové skladbičky pranostiky, nápěvky ptačí řeči, pastorely spojené s ovčáckým životem v přírodě. Chorea se nebála změnit v děti, hrát si na ptáky, ovečky, vlčky, květiny, sama sebe zjemnit a městského diváka snad i dojmout nad každoročně se opakujícími malými jarními zázraky. Aby na chvíli zapomněl na saze i smog ulic a cítil prostou čistotu života v přírodě, od něhož jsme se dnes všichni tolik vzdálili.

Součástí dramaturgie jarního koncertu byly od roku 1985 také kompozice Setřete rozličné bolesti, Zaříkání milého, balada Vandrovali hudci a Písně a tance z louky).

Celé fotoalbum ZDE

Pražské vigilie (1980)

(Choreografie Alena Skálová , hudba Jaroslav Krček, režie Josef Henke)

Pražské vigilie jsou široce pojatou taneční freskou, jež tematicky čerpá ze života středověké chudiny tak, jak se zrcadlí v dochovaných památkách anonymní, zejména žákovské poezie (carmina scholarium vagarum). Neznámí autoři a nositelé tohoto středověkého repertoáru vystupují ve vagantských písních jako opilci, frejíři a hráči, kterým není nic svaté. Někteří takoví patrně byli, ale většina autorů se do těchto rolí, předepsaných literárním žánrem, jen stylizovala. Nebořili svět. Sami se cítili jeho součástí a připravovali se na světskou či duchovní kariéru v něm. Měli však po zákonech nezakotveného mládí schopnost vysmát se jemu i sobě samým. Scénická suita choreografky Aleny Skálové a hudebního skladatele Jaroslava Krčka se opírá o základní motivy jejich literárního odkazu, které spojuje přitakavý vztah k životu a nezničitelný ideál svobody. Na texty středověké žákovské poezie byly vytvořeny Pražské vigilie, které pro Československou televizi natočila Eva Marie Bergerová v roce 1986.

Celé fotoalbum ZDE

Hry o Saličce (1982)

(Choreografie Alena Skálová , hudba Jaroslav Krček, režie Jaroslava Odvárková)

Lidovou frašku podle zápisu z Jíkve u Nymburka zpracovala choreografka Alena Skálová do tří variant jako Hry o Saličce která byla jakousi obměnou zápletky z komedie dell´arte.

Celé fotoalbum ZDE

Loď bláznů (1983)

(Choreografie Alena Skálová, hudba Jaroslav Krček, režie Josef Henke)

Alena Skálová čerpala svůj námět ze stejnojmenné knihy Sebastiana Brandta. Autorem Lodi bláznů už není anonym, ale muž jménem Sebastian BRANT, který se jistě nenadál, když ji po masopustním úterku roku 1494 dopsal, že se brzy dočká mnoha překladů a především vyvolá v život celý literární žánr, tzv. bláznovskou literaturu. Lidské chyby, slabosti a poklesky, převedené na společného jmenovatele - bláznovství - nám připomínají mnohá lidová přísloví a naučné průpovídky. Cílem bláznovské plavby je poznání vlastní bláznivosti, které nikdo neunikne - vždyť

zrcadlo to bude dobré pro lidi,

každý v něm svůj věrný obraz uvidí,

nikdo přece není ve všem dokonalý

a nemůže říct, že je všeho znalý...

Proto se na "lodi bláznů" veze celé lidstvo a moudrost je cílem, patrným jen skrze vědomí vlastní pošetilosti. Věčné téma, které satirik zesměšní, ale obratem ruky přemění v nejvážnější věc. Kdo by v této souvislosti nevzpomněl na Komenského "Labyrint světa"! Tuto scénickou hudebně taneční kompozici lze považovat za vrchol tvorby souboru ve smyslu, že ve svém tvůrčím směřování zašel nejdále ve formálním rozvíjení prostředků lidového tance, které jsou zde propojeny s výrazovými prostředky moderního scénického projevu a s uměle komponovanou hudbou v kompaktní jevištní tvar, který sděluje prostřednictvím satiry závažný obsah.

Celé fotoalbum ZDE

Album písní lidu pražského (1985)

(Choreografie Alena Skálová , hudba Josef Krček).

Pražský folklór počátku 20. století s jeho sentimentalitou i černým humorem byl ztvárněn v komediální kompozici Album písní lidu pražského Alena Skálová nazvala tuto scénickou suitu „Album ...“ aby vyjádřia vzájemnou nezávislost jednotlivých písní v tomto programu uvedených. Ty jsou pak předěleny refrénem jakoby orchestrionu, který se mezi tanci zapíná a vypíná. Jestliže tedy soubor Chorea Bohemica staré Písně lidu pražského znovu hraje, zpívá a tančí, pak jejich uvedením nechce vycházet vstříc všeobecnému povrchnímu zájmu o jistý druh koloritu, ale dokázat, že i ve velkoměstských podmínkách vykvétala kvítka upřímné člověčiny a pod drsným, někdy až cynickým povrchem se v nich vyjadřovalo stále totéž lidské srdce, se svými touhami, zájmy i vztahy, jako v celém lidovém umění.

Celé fotoalbum ZDE

Zpěvy noci svatojánské (1988)

Choreografie Alena Skálová, hudba Jaroslav Krček)

Hra o Faustovi (1990)

(choreografie Martin Pacek, hudba Milan Puklický, režie Jana Menšíka)

Autorské dílo Martina Packa čerpající ze známého faustovského tématu …..

České pašije (1992)

(Choreografie Daniela Stavělová, hudba Jiří Fišer).

Klevety (1998)

(choreografie Martin Pacek, hudba Růžena Sršňová)

Novou dimenzí v činnosti souboru Chorea Bohemica je spolupráce s tanečním divadlem BUFO, se kterým byla úspěšně realizována v březnu roku 1998 premiéra hořké taneční grotesky – Klevety mladých autorů Martina Packa a Růženy Sršňové (hudba).